Zašli Veliké Moravy rekové
a s nimi zhasly bohatýrské věky,
uvadla sláva, pokolení nové
nic z ní nevídá, leda smutné svleky.
Ty hořce žaluješ, truchlivý vnuku,
že duch rekovský prsa nerozhřívá,
že tě u valném, slávychtivém hluku
ku bohatýrským činům nevyzývá.
Duch starých časů válkami mluvíval –
našich se zase v plodech míru jeví;
on ku činnosti jen surmou vyzýval –
tento se váhá zbrodit lidskou krví;
onen se hlásil k vítězným vojínům,
co k nejzdárnějším rodu svého dětem –
tento k proslulým umem vyšším synům,
chlubě se jimi, jak step sličným květem.
Měli smě reků, měl věk velkých synů
i mezi námi, sláva jich šla světem;
než památka jich dlí jen v našem klínu,
sloupy porouchal čas svým divým letem;
proto však nemni, rodáku, že sláva
naše již s letem času pohřbena,
že u nás velkých teď otců nestává,
na jichž se právem pyšnit můžeš jména.
Kdyby je starým byl přál osud věkům,
byli by jejich rekové slavení;
i teď jsou jimi, rovni dávným rekům,
ač nám vývodí u jiném ležení:
Na širokém tam jeden z nich Dunaji
vydobyl věnec si vítězný draze,
jiný v pověstném staré Nitry kraji
a ten velikán v slavné Čechů Praze.
Nesmuť se tedy, rodáku pečlivý,
že svět o naší zapomněl velkosti;
zrušil jí ovšem sloupy čas hrabivý,
než vystaví je zas v nové skvělosti;
onyť vyvstanou – ty pozdvihni ducha
při otcích, zvěstech velké budoucnosti;
kteráž jest doba tak vzdorná, tak hluchá,
žeby nepadla na hlas jich v propasti?