Kolikrát po vás bloudívám očima,
vy vrchy staré, naše věčné hrady:
Tolikrát obraz mě zhaslých dnů jímá,
obrazu velkost a vábivé vnady;
neb vy samy jich památky chováte,
všecko ostatní pohřbily věky;
vy samy o nich povídati znáte,
vás nezmořily divých časů vztěky.
Hluchému zdáte se býti němými,
než ten neslyší ani nebe hromy;
vy rozprávíte jen s srdci čilými,
jak pohřební jen s pokrevními zvony.
Kolikrát ste se od mladosti časné,
vy vrchy dumné, se mnou namluvily!
Vy ste mne lúbit naše kraje krásné
a rody jejich věrné naučily.
Po vašich stráních, skalách a údolích
slýchal jun otců duchy utajené;
jim svěřil tíseň srdce, tknuta v bolích,
kdy neměl komu hrudi rozčilené.
Hluchý, kdy spatřil juna, myslil sobě,
že o samotě čas na prázdno tráví,
onť se domýšlel, že zří malé robě,
jenž se s loutkami na trávníku baví.
Daleko věk náš mocný, oslavený!
Ani zář jeho již k nám nepěbíjí;
duch jeho v rumích hradův utoulený
vypáchá co den, jak rumy pomíjí
a se po horách tratí a pokrývá –
Někdy se vznese a u vichru šumí;
komu se oči nelepí, nezívá,
toho polehtá – ten mu porozumí.
Rokoši dumný a vy jeho děti!
Na vás přepadlé dědictví chovejte,
s potomkem otců zašlých čisté pleti
o časech dávných jen se posmlouvejte!
Než vy mlčíte – místo odpovědi
oblaky a mhou zastíráte hlavy?…
Tak činí, komu líto, na co hledí,
kdo je pamětliv pouhaslé slávy.