Na doline šaty perú,
už husári maširujú,
maširujú, budú brát:
Škoda chlapcov nastokrát!
Březiny tiché, Březiny chlaďounké!
Zase mě doba dumek k vám dovází;
den se převláčí do záře bleďounké,
jenž od Inovce, kde slunce zasedlo,
loučivé blesky po Rokoši hází,
po nichž se smutně pohoří ohledlo;
i ten den, který tam již za horami,
nikdy nevzejde více nad Tatrami!
Dni za dny běží, proud ten nepostojí –
a my se proudem bezděky letíme!
Starý svět mizí a nový se rojí
jako list stromu, jejž z jara na dřevách
a na podzimek již padlý vidíme.
Zmizly ste, léta, jak v vichru pověvách,
co nad dolinou mou ste se přehnaly,
jak se mé oči po ní nepásaly.
Mnohou sem dobrou duši poznal – nyní
není jí více – k otcům se zabrala!
Mnohý cit ztuhnul v klínu chladné hlíny
a usta žvavá, co čeládce mladé
na přáďkách staré věky povídala. –
Tam ten stařeček, co pluh v stranu klade
a shrbělý již v potu postonává,
ještě ze starých známých pozůstává.
„Požehnejž pracem, ruka milostivá!
Stařečku dobrý, ještě-li mě znáte?“ –
„Uslyš, Bůh, uslyš, věc to žádostivá! –
Poznám vás, třebas vždy mi světlo hasne
a sotva mě víc na podzim tu máte.
Došel ste jednou a došel ste šťastně;
nu, chvála Bohu! Věru dávno tomu,
co ste neviděl otcovského domu.“
„Leč, starče dobrý, na vaše šediny
tak těžká práce ještě na vás padá?
Kde váš syn aneb kdo jiný z družiny
mladistvé krve, jenž s prací žertuje?
Neb snad vám dílo nevděčnost nakládá?“ –
„Ne mi nevděčnost práci odkazuje,
jiné jest, co mé stářím skleslé síly
pro chatrný chléb napínati velí.
Poznal ste mého syna – v letech dětských
vrstevníkem on vám v učení býval –
tonul sem často v pocitech nebeských,
kdy sem se tomu chasníku milému,
jak na všem dobrém roste, připatříval;
v neděli otci v písmách nezběhlému
Biblii svatou i písně čítával
a v robotní den všecko pracovával.
Nemám ho více – nemám více syna!
Stáří mé spěchá bez potěchy k hrobu!
Přišla lapačka – chycen za vojína
a odveden pryč, vyrván z lůna mého;
vojínem ještě až po dnešní dobu.
Jednou do bytu přišel otcovského,
byv na čas krátký z služby propuštěný –
než nebyl to víc můj syn povedený!
Sotvaže vkročil – mně dost těžko padlo
poznat jej v rouše vojenském sepnuta –
šemral a vrhnul sebou na sedadlo,
klel a ohavně peněz na mně žádal,
pro něž prý přišel do rodního kouta.
‚Synu můj!‘ děl sem, ,co si u mne hledal?
Co vezmeš otci, otci ubohému,
co vezmeš starci sil pozbavenému?‘
On mne neslyšel – holí mi vyhrážel;
srdce otcovské bolestí pukalo;
našed valašku, škryně porozrážel –
málo tam bylo schováno starobě –
než i to málo otci nezůstalo;
a pak se vysmál otcově chudobě.
Zloupiv mne, odšel s slovy potupnými
a teď již hýří s kamarády svými.“
„Stařečku dobrý! Znectěné šediny
a smutný stav váš skálu by pohnuly.
Dobrou noc!“ Již jsme u humen dědiny,
v níž snům lahodným práce již uhnuly.