Již jest lázeň zatopená,
ó lidé, pospěšte,
není-li mysl stopená,
jiné vše zavěšte.
Však jste dosti pošpíněni,
čistého oudu v vás není,
pro tak těžké provinění.
Cokoliv jest nečistého,
k svadbě se nehodí,
hosta žádám umytého,
sice se vyhodí,
Hříchem jestli zapácháte,
ke mně se nedomakáte,
hroznou nelibku spácháte.
Sám můj Syn do lázně kráčí,
až všecek jest bílý:
myť se vlastní krvi ráčí
ten Ženich přemilý.
Odtud já nejsem vzdálená,
při mně jest i Majdalena,
nikdý od nás oddělená.
Na jednom prstu zavěsil
Bůh nebe, zem, moře:
že se sám Jidáš oběsil,
nad ním větší hoře:
I vás, hříšné lidí, mývá,
a pracnějí váše smývá
hříchy, a nad ními vzývá.
V posledním tažení ležel,
ukrutně zraněný.
Již duch na onen svět běžel,
bolestmi ztryzněný.
Žížnil po krve pouštění,
nebylo nic k uhašení,
nic nebylo k potěšení.
Protož, ó slzy, padejte
po lících v hojnosti.
Žížnivému nápoj dejte
dlé vaší možnosti.
Srdce hoří, je polejte,
v krví tune, pomáhejte,
pokropte je: ach, je smejte!
Ach, mé srdce, tvrdá skálo,
ach, jednou lámej se!
Dosti jsi již v zlosti stálo:
jednou vylívej se.
Této lázně jsi příčina,
dej tvé slzy místo vína,
na tě tvá naříká vinna.