Jak jsi se pak zachovala,
pověz, Majdaleno?
Jak jsi tvůj hřích oplakala,
ó kajicí ženo?
Mé srdce chce vystydnouti,
uprostřed ohně vadnouti,
z lásky míní vypadnouti.
Oheň, jak by ses porovnal
s vodou, teď pokusím.
Zdalíž by se se mnou srovnal
milý Ježíš, zkusím.
Voda jsem já, Ježíš plamen:
kyž mně tvrdý láme kámen!
Zazpívala bych já Amen.
Fénix život svůj skonává,
divnou věc poslyšte,
a v skořici nalezává:
k tajemství pospěšte.
Jest plamen, jenž rozněcuje,
sám sebe tak obživuje,
tak mně k lásce podpáluje.
Takový David kajicí
byl v svém lůžku ptáček.
Ve dne i v noci plačicí,
byl jest lásky žáček.
Rozpalený byl litosti,
odkud teklo pláče dosti.
Měl oheň vody v hojnosti.
Ach, jak se tehdáž zachovám,
když Ženich můj přijde?
Zdaliž se tehdáž neschovám,
když protí mně vyjde?
Jsa dokonce pošpíněná,
od hříchu všecka zprzněná
a před Bohem závržená.
Petr zapřel svého Pána,
proto koutu hledal,
K pláči ta jej hnala rána,
Kristus jej vyhledal.
Pod zem se plačicí schovám,
tak se tam dlouho zachovám,
až se milostí dochovám.