„Dobré jitro, můj žluťáčku!
nesu něco do zobáčku.
Křehký písek, pěkně bílý,
rozplyne se za malou chvíli
kanárkovi v hubince
a zachutná sladince.
Hádej, hádej, co je to?
uhodneš-li dám ti to.“
Kanárek přiskočí,
pozamhouří očí,
pozdvihne nožičku,
drbe si hlavičku,
moudře se zamyslí,
pohádku přemyslí,
náhle pak zapěje:
„Lili li lili!“
Hošík se zasměje:
„Ptáček se mýlí!
Arci že lilie
kvíteček bílý je;
není však sladký,
jako můj dárek,
zná jej kanárek.
Poslouchej, milánku,
opáčím hádanku:
Křehký písek, pěkně bílý,
rozplyne za malou chvíli
kanárkovi v hubince
a zachutná sladince.
Ví-li, mlsáček, co je to,
dám mu to.“
A žlutý ptáček
pozdvihne nožičku,
drbe si hlavičku
moudře se zamyslí,
pohádku přemyslí
náhle pak zapěje:
„Ky ty to lípy!“
„Co?“ hoch se zasměje,
„kvítí to z lípy?
Ptáček se mýliti ráčí;
můj ten dárek
nad květy z lípy je sladší,
zná jej kanárek.
Poslouchej milánku,
opáčím hádanku:
Křehký písek, jak sníh bílý,
rozplyne za malou chvíli
kanárkovi v hubince
a chutná mu sladince.
Ví-li, mlsáček, co je to,
dám mu to.“
Po třetí ptáček
pozdvihne nožičku,
drbe si hlavičku,
moudře se zamyslí,
pohádku přemyslí,
zobáčkem típá,
jazýčkem sípá:
„Cuky ty fili!“ —
„Cukr to bílý!
Uhodls, na!“
a pacholíček
bílý cukříček
ptáčkovi dá.