Sotva bílý den zasvítá,
holubice v polích lítá;
lítá, nelení,
tam po osení,
a již v ranní době
hledá pokrm sobě.
A když najde tam zrnéčko,
zaplesá její srdéčko.
Mine hodina,
nezapomíná
holubice matka,
na svá holoubátka.
Prázdná domů nepřiletí,
pokrm nese pro své děti.
Děti čekají
a zavrkají,
když se jejich máti,
nazpět domů vrátí.
Více než ta holubinka
péčuje o mne matinka;
práce nešetří,
i když jsem větší,
miluje mne stále;
to ji buď ke chvále!