Skrovná fialka se skrývala
na jaře před lidmi v trávy lůně;
okolo však jdoucím bývala
slastí utěšená její vůně.
Proto každý něžné bylince
před ostatním přednost kvítím dával;
touže po té vesny milince
v její skrytosti ji vyhledával.
Nechav státi květin v zahradě
k spanilé se fialince blížil,
za její pak skromnosť k náhradě
k ní se náchylné až k zemi snížil.
A tak utrhnutá sloužila
prostomilostností ku okrase,
zdá se však, že brzo toužila
po předešlé skrytosti své zase.
Zpomínajíc na svou travičku,
vůčihledě hynula a chřadla,
stále sklánějíc svou hlavičku,
až posléze samou touhou svadla.
Skromnosť, dítě mé, a pokora
v skrytosti si libují a klidu;
hlučná nesvědčí jí prostora,
světa lesk a sláva, ni dav lidu.