U rybníčka hošík žvavý
s rybkami se, brouky baví,
trhá očka pomněneček
pro sestřičku na věneček,
pro matičku boží vlásky
na důkaz své dětské lásky,
pro tatíčka slzek kytku,
že je vždy tak hodným k dítku.
Aj, tu klučík z vod se noří,
vlásky má jak jarní sítí,
děcké líce slunkem hoří,
rubínkem se očko svítí;
usedá si do rákosí,
purpurovou čapku ždíme,
na břeh volá: „Hošku bosý,
zda se spolu spřátelíme?
Buďme spolu kamarády,
kytičku si nechej tady,
pojď se mnou v náš domek zlatý,
tam je krásně — nevíš ani!
Zahrádka je přede vraty,
v domě měkké lůžko k spaní —
a co jídla v zlaté misce,
všecko na prst cukrované;
takového něco, pane,
nemáš nikdy v chudé vísce.
Zda se spolu spřátelíme?“
A zas čapku rukou ždíme.
„„Nesmím, nesmím, milý hošku,
přišel jsem jen na pomněnky,
na vlásky a rudé slzky;
pak si zajdu pro macošku
a zas budu u maměnky —
ta mi dražší, než tvé mlsky.““
Dále vábí vodník v sítí:
„U nás je ti krásné kvítí —
samé stříbro, samé zlato,
pojď jenom a pohleď na to!
Pane, to by byla kytka,
samý zlatý lupen, nitka!“
Tiše stojí rusé dítě,
tiše stojí v přemítání…
„Pojď, matička pochválí tě,
až uvidí květy zlaté,
plné vábných, sladkých vůní,
pozná, jak jsi myslil na ni!“
Běží déčko k vodní pláni,
vodníkovi v hladké sítě.
Vzdunělo to děsnou tůní —
hladina se vlní v kola…
tebe se víc, drahé dítě,
matinka tvá nedovolá!
Ráno našli v chladné vodě
zrovna na dně dítě ledné,
s kusem trávy v každé ruce -
smutný důkaz lásky bezdné!