Když Čech praotec národ svůj
do nové vlasti ved’,
skřivánek ptáček za Čechy
se také pustil v let.
On patří k nim, nuž za nimi,
ať hnou se Bůh ví kam,
on k jejich srdci přirostl,
jak žil by v dáli sám?
Tam v jejich pšence zpíval již
s rodinkou na poli,
teď od řad jejich nehne se,
ať táhnou kamkoli.
Když stáli tam, kde leb svou Řip
vypíná v šedý mrak,
když prvá oběť Čechova
se pjala do oblak,
když prvá píseň radosti
zvučela s Řipu v les,
skřivánek letěl výš a výš,
až vzhůru do nebes.
S tou prvou písní skřivánek
před Boží letěl trůn,
tam pěl a pěl, až umlkal
tón čarný rajských strun.
Tam pěl a pěl, že novou vlasť
si právě našel Čech…
Tu rajský úsměv objevil
se Bohu na retech.
A milým hlasem promluvil:
„Ty můj jsi milý pták,
ty z české země každý den
k nám létej do oblak.
Přednášej žal i radosti,
jež klesnou v českou hruď,
ty od národa milého
nebeským poslem buď!“
A od té doby skřivánek
v nadhvězdnou létá říš,
tam za lid český prosívá…
Jen slyš a srozumíš!