Odjel bratr v temnou dáli,
černé oči zaplakaly:
„Bratříčku ty milý,
v pozdní na noc chvíli
sestra hlavu chýlí.
Pláče po tvé hlavě
hořce, usedavě —
kde ty dřímáš v trávě?
Či na koni vraném
pěkné osedlaném
ještě letíš lánem?
Či tě hlína dusí,
bratříčku můj rusý
a tvé srdce v kusy?“
„U mohyly čekej v poli!“
řekl jí než k vojně vyjel…
Za dnem den a měsíc míjel —
čeká tam a srdce bolí.
Vlašťovice letí z dálky,
v pomněnkách se potok pění —
tělo se jí ve kmen mění,
ještě bratra čeká z války.
Přiletěla jeseň sivá,
havran s vranou polem těká —
a kmen bílý větve zpíná —
ještě bratra z vojny čeká.
Linda bílá s kopce zírá,
na ní drozdík hvízdá z měkka,
že to bratra z vojny čeká
linda bílá, sestra sirá!
Bílý kmen — to její tělo,
větve štíhlé — ruce, čelo;
prstíky — to tenké snítky,
šaty — lístky, oči — kvítky.