Šel z jitra plání starý kmet,
písmák juž vetchého těla,
vlasy měl samý sněžný květ,
v ňadrech mu krev česká vřela
plnička lásky pro pláň hrud —
třeba že stár byl, sešlý, chud,
drahá mu ta země celá.
Díval se šírém českých lad,
rosených krvavým tokem,
na vísky prosté, plné vnad
ovlhlým popatřil okem;
vzpomněl si na roj děsných muk —
starého srdce divý tluk
projel mu hlavou i bokem.
„Nebohá země, niv tvých žal
starobná ňadra mi úží!“
a potom zvolna kráčel dál
ku trsům krvavých růží…
Je kolem paloučku divný zjev:
rozvitých růží rudá krev
k zeleným listům se druží.
„Památko svatá dávných dob,
růže mé zářící v nachu,
kolem vás vidím zbytky stop
Čechů, již naposled v prachu
vlažili vlasť svou proudem slz —
ze slzí „bratří“ vzpučel trs
růžový — tušíš-li, brachu?
Ó, kdože tuší „bratří“ druž
tady že plakala kdysi,
v cizí luh táhnouc na podruž —
s keřů že růžových visí
krvavých slzí rudý květ,
památka z doby hoře, běd?“
žaloval staroušek lysý.
A potom zvolna kráčel v před
po stuze bělavé stezky;
svádly si ještě šeptal ret:
„Ó kdyby dobrý lid český
ve kraji luzném, v lůně hor
pohroužil denně vroucí zor
v kroniky šedivé desky!“