Květy dva rozkvetly spolu
na jediném nízkém stvolu.
Nebyla to kvítka pestrá,
byl to bratr, rodná sestra.
V domku chudém žili sami —
otec, matka pod hrudami.
Mrazem kvítek menší svadl,
do studené země padl.
Kvílel bratr: „Sestřičko má,
bez tebe je smutno doma.
Vždyť jsme se tak rádi měli
a já zůstal osamělý.
A já pláču na tvém rově
po jediném toužím slově!“
Na mohyle nízké hrobu
stromek pučel v jarní dobu.
Máj kdy s květy běhal v luzích,
rozkvetlo to na haluzích.
Rozkvetlo to květem bílým,
jako tváře bledé milým.
A z těch květů bílých vane
pozdrav sestry zakopané.
Poznal bratr pozdrav vřelý,
se sestrou si rozuměli.
Rozpráví teď řečí jinou
na hrobečku pod kalinou