Fialka v suchém listí! Z ňader země
to první výdech tajemný a vonný,
pln tuchy vlá tak delikátně, jemně,
sen lásky, Isis, spjat v něm v steré clony.
Pak v pláních hloh vzplá červený a bílý,
vře touhou jeho ostrá, sytá vůně,
kam hvězdy svoje rozptýlí, tam schýlí
se v srdce tíseň, kterou mládí stůně.
A konvalinka v mechu sladce dýše.
Těch večerů, v nichž dívčích ňader vlny
se při měsíci zachvívají tiše,
jsou její zvonky eterické plny!
Sny básníka, jenž alejí rád bloudí,
vy akacie bílé tlumočíte!
tak opojné, až slza v zrak se loudí,
na větvi sníte, ostrým hložím kryté!
A jasmín! — Noci v parku opuštěném
při promyku hvězd, při labutím stonu
sen srdce těžký, zkad se budíš stenem,
ó lásko! kde jsou břehy tvé, já tonu!
A růže, hossana to smyslů plesné,
v jich dechu hýřit, jaké opojení,
na měkký dívčí klín tu hlava klesne
při úplňku a při slavičím pění!
Pak lípy kvetou! — Lásky triumf táhne
tím těžkým, opojivým, divým dechem,
to poledne žeh, které vášní práhne,
než kalich rozkoše byl dopit spěchem.
Pak upomínkou karafiát dýchá:
to horečné jsou rozbolené čivy;
a v rány srdce pomalu a z ticha
svůj pouští reseda dech konejšivý!
Ó ztuchlá vůně balšámu i máty
jak stopa plachá po ztraceném štěstí,
kam v moře trpké žaloby i ztráty
sled ráje zašlého se může snésti!
Zdráv, lekníne, buď, květe Proserpiny,
s tou těžkou mrtvou vůní plnou dumy,
jak mrtvé rty bych lásky líbal, stíny
kde táhnou mrtvých a kde cypřiš šumí.
Tak symfonie vůní rozplítá se
nad námi, kol nás v mystickou svou duhu,
sta různých tonů v každém ročním čase
ti v duši sahá v lese, stráni, v luhu!
Až v posled ze všeho jen zbude matná
a trpká vůně vadnoucího listí,
jež v podjeseni vichřice rve chvatná,
že víří jako hvězdy, když se čistí.
Ó mrtvá vůně, jakou radost mnohou
ty zbouzíš v duši, jak se vzduchem chvěješ!
Když listů zvadlých tkne se chodec nohou,
jak tichou elegii žalů pěješ!
A vzpomínek a touhy, resignace
a sladkých snů… Ó dýchej v sny mé jemně,
na tebe zvyknu, by mi voněl sladce
dech té, jíž každý leká se, dech země!