Sám nevím, odkud v duši moji stek’,
a nevím též, kdy prchne v dál jak ptáče,
vím, jasný že jest jako paprslek,
jak luny svit, v němž se tak sladce pláče.
I cítím jeho plnost zázračnou
a jeho měkké, tiché požehnání,
k dnu jeho v hloub se nořím průzračnou,
a cítím kolem skrání jeho vlání.
Ó rajští chodci, ať již anděly
vás zveme, cítím let váš vláti z dáli,
ať duše těch jste, v údol setmělý
nám nebem slané, jež jsme milovali:
Mé srdce celé chrámem vaším teď,
v něm není hněvu, vzdoru ani záště,
jest jako moře, vln ztišená změť
když stajena jest do hvězdného pláště.
A neptám se, jak dlouho bude tak,
ký náraz osudu mír tento schvátí,
jen cítím srdce moje, lehký pták,
jak jásajíc se v modro, v modro tratí!