Na přední stráži, jako prahy skalné,
muž podle muže, podle štítu štít,
zrak pevně upřen v bouřné vlny kalné
a v prsou lásky žár, ve tváři klid,
k tvé obraně, ó česká vlasti, stojí
tvých synů pluky pevně sevřeny:
a nad hlavou, vln hněvném ve přiboji,
jim vlaje prapor běločervený.
Za nimi v dál kraj český leží svatý,
luh, žírná pole, šumné lesiny,
vesnice, města, osamělé chaty,
a na údolí, pláň i výšiny
se z Boží ruky požehnání snáší —
a přece jako stesk to doslýcháš:
„Ty, česká země, — proč pak nejsi naší?!“
„Ó, jest a bude!" — volá přední stráž.
Viz, jak se pluky řadí na obranu,
slyš ze rtů tisícův to hromem znít:
„Co česká ruka sila na tom lánu,
to česká ruka chce a bude žít!“
Ať zrno žitné, ať to ducha setba,
vše bude naše, zítra jako dnes,
a nepřátel ať hrozba nebo kletba
se roztríští jak mrak o skalný tes.
Jen prapor vzhůru! K předu jménem Páně!
a vzejde slunce, volnost z mrákavy,
když každé na vlast namířené ráně
se věrná česká prsa nastaví.
Jen věrně, srdcem k srdci, paží k paži
stůj v svatém boji českých mužů pluk,
a těm, kdož padnou dnes na přední stráži,
kdys žehnat bude vlast a šťastný vnuk.