Mlha stoupá z dolin jak z obětní misky
dým kadidla; noc ve stínech se blíží.
Jak silhouetta v dálce obraz vísky…
Hle, bludička, kde cesty dvě se kříží.
Jest čas, kdy východ měsíce jest blízký.
Pták slétl na keř, listů hustou mříží
se dívá v hnízdo mladým pokrm nesa;
ve vodách vzpomínek se duše zhlíží
a ve močálu chmurné rysy lesa.
Teď hlavy milujících víc se níží.
Hle, netopýr se vznes’ a opět klesá,
jest roveň myšlence, jež duši hledá,
kde v čin by zrála. Kdesi cvrček plesá,
to srdce stepi. — Rosa v trávu sedá.
Proud světla trysk’. — Ó pohleď na nebesa!
Jak nevěsta pod závojem tak bledá
se vznáší luna tichá, zamyšlená,
svit její ptákům v hnízdech usnout nedá,
ni přáním, jež vrou v srdcích bezejmenná.
A z ňader dívčích šat se zvolna zvedá…
Slyš větru van, kdos šepce a kdos stená,
zvuk polibku se v šum rákosu mísí,
u břehu na stříbro se láme pěna,
na květech motýl, rty na retech visí.
Tu srdce poprv cítí, co jest žena.
A kolem klid. Vše v matné splývá rysy;
noc stíny, dívka vlasy rozpustila.
Z tmy vstalo štěstí, jež jsi zažil kdysi,
a vůně z květů. Noc tě zatopila.
Ó prostor vesmíru! Ó čím v něm ty jsi?
Jsem myšlenkou, v niž božská láska slila
své paprsky. Dvě duše v jednu skanou,
jak ústa jich se v snění políbila;
a naše rty se líbat nepřestanou.
Tys luno svědkem, viď, labuti bílá?