Můj kraji, drahý domove,
zas přáno mi tě zříti,
ta města, vlídné vísky tvé,
ty nivy, sady, kvítí.
Jak blahý pro mne okamžik!
Chýš rodná, mechem krytá
a s ní ten známý kostelík
mne z dálné pouti vítá!
Co zřím? Hle bílým šátečkem
od humen kdos tam mává,
ach, za naším to sádečkem
mne máti očekává!
Ó jak se mocně ňadra dmou
mně po ní touhou blahou!
Již jdu, již běžím v náruč tvou,
bych zlíbal tvář tvou drahou!
Však, kde má sestra, bratříček
a tatíček můj milý,
či kryje je snad trávníček
neb spatřím je v též chvíli?
Ach ano, z milé dědinky
hle všichni ke mně spějí,
jich zdravé, různé tvářinky
se na mne z dálky smějí!
Ó pojďte, drahé duše mé,
po nichž jsem toužil v světě,
v to oko, v slasti zrosené,
mi vroucně pohledněte!
V něm vaše-li jsou obrázky,
pak rozkoš vše mi věstí
a neždám ve svět vycházky,
můj domov — mé jest štěstí.