Vy české chaloupky s vetchými krovy,
v kterých si bída zlá líbí a hoví,
v jizbičce, komůrce, na mlátku, chlévě
vše hlodá, pustoší v zlobě a v hněvě, —
ta morná litice, co splodí pláče,
choulí se do koutku, na prahu skáče!
Vy české chaloupky, shrbené, staré,
což vás kdy míjelo radosti jaré,
co těká po světě, v palácích sídlí,
o statky, chalupy zavadí křídly, —
rozkoše neznáte, chudiny skrýše,
krutou jen porobu snášíte tiše!
Vy české chaloupky, na pohled vnadné,
v mech kdy váš zelený s nebe zář padne,
dokola v zahrádce slunéčka vznítí,
stromy v ní ozlatí, vůni dá kvítí,
povrchu kouzlo jen slasti vás hřeje,
však temným okénkem smutek z vás zeje.
Vy české chaloupky, na horách, v kraji,
svatá nechť úcta k vám hoře vám zkájí,
k vám, zřídlům spasení, lnouti chcem vezdy,
z vás vyšlyť na nebi národa hvězdy,
kolébky jádra jste českého lidu,
vlasť vzdej vám oslavu, Bůh utiš bídu! —