Vždy zastavím se starou pod jabloní,
jež svislé větve nad splav mlýnský kloní,
a s které střásá každý vánek hravý
déšť sněhobílých květů v zeleň trávy;
zde stanu, poslouchám, jak pějí ptáci.
Než jeden stichne, druhého zpěv vrací
stráň ohlasem; v to zástup vpadne jiných,
z niv, polí, štíhlých stromů, keřů stinných,
od hráze rybníka, od zahrad plotů;
vše má svůj takt a vše najde svou notu.
Ten perly pouští v tmavý pohár lesa,
ten lká, ten sní, ten volá, onen plesá,
ten cvrčí, onen zvoní, jiný hvízdá,
ten chválí blankyt, ten zas šero hnízda.
A vše, co pějí, přec je souzvuk ladný,
v němž druhému tón první nepřekáží;
a na vzájem když předčiti se snaží,
pak teprv je to jásot, radosť, plesy,
až dol se chvěje, zamračené lesy
až usmějí se v slunci nad tím zpěvem.