Má své krásy jaro, léto, jeseň, zima,
nebe má je v jasné noci ohvězděné,
má je chmura, kdy se v ní duha klene,
když z ní blesky mihotají před očima.
Svojí krásou duši moji čilou jímá
sad kvetoucí a stromoví ojíněné,
klidné jezero a moře rozbouřené,
palma v poušti a mech, an se skály třímá.
A co krásou vší je krásy neskonalé,
ježto blaží dítko, mládce, muže, starce,
ač jí pojať nelze zřítelnici malé:
Aj, to krása nekvetoucí, nevadnoucí —
láska je to svatá, vezdy všemohoucí —
jest to Tvůrce sám a krásy všaké dárce.