Sivé mlhy dolinou se vinou,
černé stíny po lesích se tísní,
jako skvoucí leknín v nebi plynou
sbory hvězd a v srdci sbory písní,
jež mi jako rajky s palem snětí
dubovými křídly v nitro letí.
Kéž z těch písní někdy v lepší dobu
jedna skvoucí jitřenkou se vznítí
nad sbořenou síňkou mého hrobu,
ne-li však, tu změň se v rosu kvítí:
v rosu růže, již mi někdy v kradí
bludná upomínka na hrob vsadí.