Na mém žití trnitém
růže nevykvetly,
ale ptáci v jaru svém
hojně naň se slétli.
Zpívali, a co jsem slech’,
jiní sotva tuší;
moře písní, zkazek těch
utkvělo mi v duši.
Ať jdu sem anebo tam,
za noci i za dne,
stále v hloubi duše mám
ty své družky ladné.
Každá jako zlatý šíp
plaší žal a zlobu.
Sem, mé písně! S vámi líp
kráčí se to k hrobu.