Srdce mi puká, čelo se mi trhá,
balvany smutku život na mne vrhá,
pod jejich tíží mdlá mi klesá noha,
a zhynul bych, kdy v rozželené hrudi
již nebylo by písně, jež mne pudí
a rosou svítá z utrpení mnoha:
dar vševládného Boha.
Ó, písni má, ty uplakané dítě,
jež žití mé do zlaté chytáš sítě
jak motýle, by neunik’ ti v dáli,
buď při mně již, vždyť na tom světě celém
jen tebou soucitně si rakev stelem,
když jiní, nechať na výsluní stáli,
lhostejně zapadali.