Já nikomu tvé neřek’ zářné jméno,
to tajemství je pohřbeno v mé hrudi,
jen den kdy mře i jitro kdy se budí,
mnou v bázni bývá stokrát vysloveno.
A přec hor echem bylo hlaholeno,
proud sladkou touhou ono v dálku pudí,
jím slavík v noci jásá a se trudí,
mnou na ledovcích, hvězdách bylo čteno.
Snad slyšeli je na mých oknech ptáci
a roznesli je dále drobnou písní
i horám, vodám, hvězdám, mrakům, skále.
Teď zevšad ono ke mně zas se vrací,
mně zdá se, srdce přírody je vysní
a krásou svou a láskou živí dále.