Ty, jež jsi stvořila nás, pouze sobě
jsi stvořila, a můžeš vzít nás zpátky,
jak děcko béře v sebe náruč matky.
Dlaň tvá tak měkce ustele nám v hrobě.
Květ našich citů měj si ku ozdobě,
náš úsměv vlij si ve svůj pohled sladký,
dnem naším prodluž vlastní život krátký,
krev naši pij, ať zkřísí tebe v mdlobě.
My z mrtvol svých ti hradeb nakupíme,
nám život bude jako hračka pouhá,
vše dáme tobě, vše ti odpustíme.
Jen jeden čin tvůj citům těm se rouhá,
jím v zášť se změní láska naše celá:
ty kdybys přec nám zahynouti chtěla!