Dech smrti klidně políbil je v ústa,
a teď jim dán je pokoj neskonalý.
Byl malý svět jich, malé jejich žaly,
neb s poznáním jen bolest lidstvu vzrůstá.
Je minula bouř pochyb černá, pustá,
jak teď se lehce mračno přes ně valí.
Stín výčitek klid jejich nezakalí,
tam květ tak prostý, tráva tak je hustá!
Ti byli šťastni. Teď tak tiše leží.
Jdou léta větrem, který listí smítá,
jich jména nikdo v světě nepočítá.
Jen večer vždy, kdy zvony zvučí s věží,
tu zdá se, hlas ten nad hrobem že prodlí,
a jediný se za ty mrtvé modlí.