Ne, smrt mne neděsí, tam odpočine
si srdce moje, mozek unavený,
vždy mírem, tichem kynou hrobu stěny,
a hřích a podlost před ním v bázni hyne.
Jak Mithridates v kraje nehostinné
tam zmizí moje památky i steny,
a jenom vítr věčně neskojený
tam bude bouřit v kouty, sluje stinné.
Jen jedna lítost srdce moje raní:
mých očí světlo zajde také se mnou,
mé slunce hrob též bude uzavírat.
V tmě spát, kol věčnou, věčnou noc mít temnou!
Ó chtěl bych ležet v horách, v slunce plání
svým skelným, mrtvým okem věčně zírat!