V němž vše se rodí, dýše, žije v plese,
v němž všecko skryto – vůně, barvy, tony,
jichž chvějí se v tvém spektru visiony,
ty, děde velký, k tobě zpěv můj pne se.
V tvém úsměvu se příští růže třese,
jek dravců budoucích a moří stony
a nezrozených duší miliony,
jichž chaos v jednom paprsku tvém hne se.
Ty sobě sám jsi od pravěku vznícen,
nebeský ohni! Jako pohan prvý
já zbožně klečím, před tebou v prach sřícen.
I až mé srdce zalije se krví,
ty usměješ se, v díře mojí lebky
pak broučka zlíhneš, květu kalich hebký.