Ta láva, popel, žhoucí déšť a síra,
jež chrlí země v lazur, zkvetlé nivy,
ty plyny dusné, výdech jedu divý,
jímž bídný horník v hloubi země zmírá,
I tvrdý lišej, jímž se uzavírá
to plodné lůno země, pramen živý,
ta neplodnost, jež zhrdá práce divy
a pluhu rolníka se drze vzpírá,
Toť nemoc jest, jíž země časem stůně.
Co spolykala lidské krve svěží
a slz a potu v bezedné své tůně!
V tvář slunci žena nemocná ta leží,
a stenajíc v své břicho neduživé
tu krev, pot, slzy hltá jako dříve.