Ty druhu starý a zlomený v polu
jak ten, jenž tebou mával v hrozném boji!
On v tebe vtělil vztek i sílu svoji,
tak vraždili jste a zhynuli spolu.
Proč, když tě zřím, vždy zachvívám se v bolu?
Proč nitrem mým se vzdechy, dumy rojí?
Proč mlčíš též, když někdo živý stojí
zde nad tebou a zírá k tobě dolů?
Tak mnoho znáš… Ples dávný, boje, bědy,
však nám jsi něm a zardíváš se pouze.
Či krve staré jsou to ještě sledy?
Jen jednou odpověz mé vřelé touze:
Zda planeš hněvu malomocným trudem,
či za nás hanbíš se a rdíš se studem?