Stál dobrý Josef, tesař svého díla,
měl v pracných rukách těžkou širočinu,
stál v poledne a nedbal, zdali v stínu,
šla v zápas s prací celá jeho síla.
Zvěst, že se vrátí domů hlava milá,
k níž v bázni on jen časem šeptal: „Synu,“
jej pudí splnit vůli Mariinu,
by trůn mu jeho ruka urobila.
Dva trámy stesány. Slyš, kterak z dáli
sem hustý dav se s divým křikem valí,
lid jak by vítězně tam nad kýms plesal.
A Josef usmívá se… Již zde luza,
již dřeva chápou… „Kristu smrt!“ A hrůza! —
zří Josef kříž, jejž svému synu tesal.