Znám jezero, jež skryto v horském lůně
jen v sebe samo noří se a hloubí.
Krev řeky nová s ním se nezasnoubí,
a přítel potok k němu nezastůně.
Ni vítr divý, po břehu kol duně,
ni obloha, ni skály, jež je vroubí,
taj nezná jeho života a zhouby.
Jen v sebe vrací, v své se ztrácí tůně.
Přec časem zdola vzkypí to a vzryje
a prudké vlny na povrchu tvoří
a jimi divě o kraj břehu bije.
To v hlubině cos bortí se a boří
a poslední se silou ještě vzpírá,
než věčný hrob se nad tím uzavírá.