Já viděl svět jak hanby jámu tmavou,
já viděl muže muži otročiti,
pro skývu chleba s bratrem svým se bíti
a dětí mláď již podvodnou a lhavou.
A drzé ženy s tváří usměvavou
zde nabízely studu bílé kvítí,
co starci vážní, sněhem hrobu krytí
vše zřeli v klidu, nepohnuli hlavou.
A marně všecka náboženství chtěla
chlév osvítit, v němž žije lidstvo podlé,
a skvrny hanby smýti s jeho čela.
A marně touží dlaně Krista sbodlé
svět obejmout. Kdos v dáli odpovídá
mu stále v smíchu jedním slovem: ‚Bída.‘