Kvítko jak po vláze roztoužené
k nebesům vysílá povzdechy,
od blankytu ždajíc útěchy:
tak mé k Tobě srdce zkormoucené.
Jako ptactvo tichne okouzlené,
slavíka když slýchá výdechy,
řinoucí se jemu na spěchy
z hrdélka zpěvného vylouzené:
Tak kdy zpěv Tvůj slyším v tichém loubí,
a s ním zvuky loutny dojemné,
mysl truchlá s klidem se mi snoubí.
Ale mír ten z duše mi hned mizí,
že Tvá ústa čarná místo mne
celovať, ach, rtové budou cizí! —