Už ho vedou, volá lůza před rádnicí —
Budou mu číst ortel, kříčí uličníci.
Už tě máme, kmotře Bavůrku.
Chytili sme tě, kumpáne Bavoříčku,
mládež plzeňská ti strouhá harmrkvičku,
tátové a starci okurku.
Už vedou Bavůrka, na ryňk, na lešení;
tam u stolu sedí v plenárním sezení
Plzně velemoudrý magistrát.
Sedí v černých pláštích a hladí si brady
a za ními stojí stráže husté řady
a nad ními čouhá kmotr kat.
Na to povstal pisák, při mlčení hluchém
odpliv si, urovnav pero po za uchem
a našeho reka takto oslovil:
Jene z Švamberka, rectius na Chřenově,
Vulgo Bavůrku — náš kumpán po tom slově
taky odpliv, ale nemluvil.
Uváživši slavná velemoudrost naše,
že se jest rytírská urozenost vaše
dopustila těchto neřádů:
První neřád, že ste půlmistra našeho
dostav do svých drápů, jej, trojctihodného
tahal velezrádně za bradu.
Druhý neřád, že ste nám dobytek jímal.
Item: že ste lotry pod ochranou třímal —
Item: naše kupce napadal —
Item: hospodyni našeho pastýře
že ste chtěl obrátit ku pohanské víře
a jí přežalostný pardus dal.
Sumou: že ste kumpán, lotřík a tak dále,
odsouzen ste k smrti od samého krále
a ste tímto katu odevzdán. —
Když ho vedli houfem nazpět do žaláře,
pokynuli naň dvě bledé, známé tváře, —
dobrý konec byl mu zvěstován!
Mnoho lůzy stojí kolem popraviště;
lůza panská, městská, vše to na jeviště
hledí, na němž stojí Švamberk Jan.
Bude sťat! Vrah Plzně! a lid, proč nejásá?
Bavůrek jest vesel, divně hlavou třásá.
„Dolů s hlavou! ať zví, kdo je pán.“
Bavůrek si klekne, ještě očma hrozí —
„Zavažme mu oči“ volají teď mnozí. —
Bavor vzdychne, hledě do dálí —
Blesk mu v oko svitne! již má kryté oči,
již se mu nad hlavou katův topor točí —
již ho tne, a krev se vyvalí. —
„Hanba kate, znova — tni ho ještě jednou.
Co to? na co váháš, proč ti tváře blednou —
Kam to hledíš? K městu? Co to, kouř?“
Slyš ten křik, ten divý hluk, to bědování
Hoří, město hoří! K šturmu se vyzvání:
vzteklá se teď v lidu strhne bouř.
Vyděšený kat sám skočí tam s lešení —
Na stu místech hoří, spěšte k uhašení!
Lid se tlačí — kdo živ, spěchá dál.
A tu mezi křikem zoufalého davu
Bavůrek si střásl naseknutou hlavu,
dříve se však z hloubi duše smál.