Živě veselo je dneska na Chřenově,
tučný vepř a malvaz stojí po hotově,
veselí se chrabrý Švamberk Jan;
a s ním veselí se věrná jeho chasa
řve a houká že to hvězdami potřásá:
„Zdráv budiž Bavůrku! štědrý’s pán.“
„Zdráva buď i kyprá perla, tvá Helenka,
pobožné to dítě, věrná ti milenka,
děva spanilá jak boží svět;
jako luna krásná pryč se od nás brala
za naše i své by hříchy putovala,
jako slunce vrátila se zpět.“
„Dobrý pán to prý, ten Jakub z Compostelly,
pro hříchy při cestách a ty na posteli
extraordinárně milostiv.“
Takto řve i žvástá Bavůrková chasa
nebojí se čerta, dneska ani ďasa —
pán je ve snách — tedy jaký div!
Mnozí ctitelé tu kalicha jsou páně,
pije se a zpívá divoce při žbáně —
pán dnes jedno oko zamhouří;
zamhouří snad obě; sám si berdo dává,
ač jindy opice na hrdle trestává,
přes noc mu se všecko vykouří! —
Nocí sladkou, dlouhou po blahém shledání
když ho děva líbá, vroucně bez lekání,
neboť smyla poutí vinu svou;
a věru ty oči dost se naplakaly,
návratem k milosti dobře udělaly,
neboť hřejou srdce lahodou. —
Přítulně se Janu kolem krku věsí —
v tom se lekne, pohne — čeho se tak děsí? —
zplašená mu z klína vyskočí.
„Co jest ti Helénko?“ — Neslyšíš ty hlasy? —
„Ztiš se milená, to křiky jsou mé chasy.
Ztiš se, rámě mé tě obtočí.“ —
Přítulně zas k srdci Janovu se vine,
z úst až najednou ji vykřiknutí zplyne,
vyděšená k oknu přiskočí:
Viz ty hrozné ohně, z dálí, z blízka svítí!
„Bláhová, to mozky chasy mé se třpítí.“
Vroucně děvu k sobě přitočí. —
Toužebně ji svojí béře do náruče,
jí však dmou se ňadra, teskně srdce tluče:
Nebesa nám hrozí, Jene můj!
Rychle chop se meče — slyš ta rána —
most se kácí — běda, praská brána, —
oh, dovol, ať zdílím osud tvůj!
V tom se strhnou v hradě divé křiky
a do dvéří vrazí a chytá se kliky
vrátný — šelma bystrá, zchytralá.
„Zle jest vůdce, Plzeňští jsou v hradě,
chtěl sem prachovnici zpustit na příhradě,
ale mrcha byla ožralá.“
Bavůrek tu stojí tichý, němý —
ale hluk se blíží, vrátný klesá k zemi
probodnutý cizím ocelem. —
„Zpátky“ volá vůdce a dobývá meče,
zakryje milenku, jež se za ním vleče;
již se plní síň nepřítelem.
Jako makovice rube Plzeňáky,
dávno měl již svrchu na zrádné měšťáky
a teď zrušili mu sladkou noc. —
„Netrmácej se tak marně, zlý kumpáne,
za chvíli ti Chřenov nad kotrbou zplane, —
Pražané nám přišli na pomoc.“
A tu vtrhne hejtman pražských měst do síně:
„Darujeme život tvojí konkubíně,
ty ale Bavůrku rač se vzdej.
Chasu tvou už máme; zpitá, poděšená
v nejbližším lesíku bude pověšená;
protož bratře, rači rozum měj!“
Jene, zhyňme spolu! prosí ho milenka.
„A kdo pomstí Jana? mrtvá snad Helénka?“
Dobře milý! s Bohem — budu žít.
Hrozným ousměškem se šklebí na měšťany,
tak že pojme strach vždy věrné Plzeňany,
žádný netroufá se přistoupit.
Políbí svou dívku — na to meč odpásá,
podá hejtmanovi — hlavou pak potřásá,
opouštěje na vždy Chřenov svůj.
Ale v lůně hradu, jenž mu v patách hoří
rozlehá se hlas, po klenbách co se boří:
Pomstím tebe, pomstím, Jene můj!