Za mládí jaré svobody
neznal jsem jiné slasti,
než znát se učit národy,
jich bohy, řeč a vlasti.
Pilně jsem povždy studoval,
kdo z nich je nejšťastnější,
a hle — když jsem domudroval,
byl to ten — nejhloupější.
On neznal krásy vlasti své,
ni krásy mluvy svojí;
on žil ve věčné temnotě
jen vášním svým a boji.
A když ho soused podmanil,
nezalkal pro svobodu,
mžikem se v jiný proměnil,
a bylo — po národu.
Nejnešťastnější pak, co žil,
byl národ jarý, mladý,
jenž k slávě se byl narodil
a znal své vlasti vnady.
On znal i kouzlo svobody
a svatá práva svoje,
i zmužile prv s národy
se pouštěl v svaté boje.
Leč když ho soused podmanil,
tu pozbyl on své síly,
zapomněl, jakým druhdy byl,
své strážné ztratil víly;
a tiše jen v své porobě
povzdechy k nebi sílal,
nevztýčiv se ni v hrdobě,
kdy drzý vrah mu spílal.
Nad tím se duch můj zatrudil,
jak bych byl synem jeho,
zaň prosil, by se probudil,
a ze sna povstal svého;
jej přivinul jsem ku srdci
a zlíbal jeho líce — —
národ pak, tak se zdálo mi,
nepovstal nikdy více!