Když první človek Bohem stvořen
A postaven byl v květný ráj,
Tuť v podivné byl city vnořen,
An milokrásný spatřil háj.
On vidí, jak tu dva slavíci
Tak sladce spolu šveholí,
Jak holoubek tam s holubicí
V milostném boji zápolí.
On vidí, jak tu růže růži,
Jak líbá lilium lilia;
Jen ust tu není, jenžby muži
Kvetoucí tvář políbila!
„Ty sám jen nemáš podobného!“
Tak vzdychna skloní hlavu svou,
A v tom vypláče srdce jeho
Překrásnou slzu krvavou.
To vidí a ta slyší slova
Na nebi dlící cherubín,
A slza s oka andělova
Upadne krevný na rubín.
To vidí Tvůrce ve svém ráji,
I vdechne život v slzí dvé,
A před jinochem v rajském háji
Stojí tu — panna v kráse své!
Proto se snivé oči děvy
Tak lehko slzmi zarosí,
Onať perlami těmi jeví,
Kým původem se honosí.
Proto se lilije a růže
Na tváři panny spojuje,
Proto ji vroucí srdce muže
Co vlastní krev svou miluje.
Proto jest panna v své sličnosti
Největším tvorstva zázrakem,
Proto jest andělem v své cnosti,
A ve své lásce — člověkem.