Luna ve hloubi se počnula koupati,
Tam zefyrek čile s růžemi hrá;
Počni, lodinko, se vlnkami houpati,
Nám přeje tvář nebes usměvavá. —
Když večerem vše rozsívá krásoty,
Kdy v blaženosti topí se tu země celá:
Zazněte lásce libozvuké jásoty,
Mládi-li obloha se směje nezkalená.
V lesku vodinky se vesla pomáčela,
Ladně mluví slova tleskotavá;
Hleďte, by proudu se loďka utáčela,
Zvolna nechať se vlnou kolébá. —
V lásky-li člun se srdénko vloudilo,
Čist je-li zdroj, kde je touha jeho svlažená:
Hleďte, kol víru by vášně nebloudilo,
Tamť utopí se milosti doba blažená.
Ajta! měsíček osvětluje hájinu,
Kdež holubinka milence kochá;
Pluj, ty lodinko milá, v onu krajinu,
Tam naši pouť doba slasti čeká. —
Když dvě dušinky se věrně sloučily,
Hvězda-li lásky se jim skvěje přespanilá:
Spějte, srdénka, si pospolu k oučeli;
Vazba milosti, to vazba, nade vše milá!