Vám, velkým, věnuji své skrovné bajky.
Ty nejsou vymyšleny pro děti!
Ty netřpytí se zlatým peřím rajky,
vkus dětinný je bude haněti;
však budou-li všem velikým se líbit,
jimž věnovány — nemohu to slíbit.
Těm aspoň bajky mé se nezavděčí,
kdož tenkrát jen se zdají velkými,
když kol vše padá, plazí se a kleči
a skroušeně se krčí před nimi;
těm obrům náhody a víry slepé
se nepřilísá bajka, když je tepe.
Ni oněm velkým nebudou dle chuti,
kdož panským bičem řídí doby spřež
a lačné otroky svým zlatem nutí,
jim stavět věčnou Babylonskou věž,
vždy nehotovou, hrozící vždy pádem,
již zovou svatým společnosti řádem.
Však bajky ty snad milost oněch strží,
kdož tím jsou velkými, že dospěli,
že mají výšku, hlavu přímo drží
a přímých hlav jsou také přáteli,
že poodrostli moldánkům již dětským
a bajkám školmistrovsky starosvětským.
Mým bajkám odpustí snad srdcem velcí
a poznají v nich také srdce vznět! —
Vždyť nezazlívá nikdo bůžku Střelci,
jenž hrotem šípu lásku metá v svět;
nuž, láska k lidstvu, k národu cit vřelý
též někdy, jako Eros, — metá střely.