Až já budu v hrobě spát,
sžaté stéblo klasu,
nebudu už pranic dbát
nečasu a času;
nikdo již, ať nerad, rád,
nezkřiví mi vlasu.
Až já budu v hrobě spát,
nebudu to vědět,
když tam v zimě bude vát,
z jara ptáče sedět,
nebo, kdo mne míval rád,
ve smutku tam hledět.
Až já budu v hrobě spát,
bude po starosti,
nebudou se sny mi zdát
zlé, ni o radosti;
a ta tráva napořád
bude rost a rosti.