Anemonky — Na hřbitově — Epilog

Již opouštím ty rovy posvěcené. —
Nade mnou mrak se všednosti zas klene,
a duch můj, orel, k strmé vzletnuv výši,
zpět klesne rázem, umlkne, se stiší,
a padne v temno, v světa klamné moře
vše, co dřív stavěl, chladnou rukou boře!

Již s Bohem mrtví — s Bohem — na shledanou!
Až na mou rakev slzy přátel skanou,
a líc má stuhne — pak — nás učí víra,
již Kristus světil na Golgotě,
že po té bídě, žalném po životě
se věčný ráj nám, blaho otevírá.