Má letí loď rozsáhlou světa říší
a její bouřnou zrývá hladinu:
tu hnána vlnou k zvratné stoupá výši,
a tam se s vlnou kácí v hlubinu.
Má letí loď dalekým okeánem
a jeho pěnu chvatem rozrývá —
kdy, lodi má, my ve přístavu stanem’?
Tam, hle, nám hvězda kyne zářivá!
A letí loď a pádí jako střela
u prostřed bouře v šírou dál,
a již — již cíle svého doletěla,
tu vrazí bokem v lůno skal!
Ó běda, běda! o ty úskaliny
se její vetchá stavba ztroskotá,
a k cíli doplujou jen rozvaliny
chatrné lodi — mého života!