O kříž chudý podepřený
na tvém hrobě klečím, máti;
zrak ve slzách potopený,
duch se v říši dálné tratí.
Kolik slzí z očí rmutných
by tu hlínu odplavilo?
Kolik vzdechů z prsou smutných
by tě v život probudilo?
Hlavu kloním — na ramenu
jak bych cítil ruky tknutí,
ohledám se neprodleně,
kdo mne uved’ v procitnutí?
Sám a sám tu mezi kříži,
jako socha mramorová;
květ se kloní pod slz tíží,
nad mnou píseň skřivanova.
Hrůzou jat řku: „Díky, máti!
Neztratím já víru v ctnotu —
hrouda zase v prach se vrátí,
duch je zrozen ku životu!“