Zírá sokol bystrým okem
na Balkáně na vysokém,
zírá dálné ve krajiny,
číhá, čeká na Turčíny.
Smutno v pobalkánském kraji:
Turci harač vybírají.
Raja platí, Turek pánem
láním, pěstí, jataganem.
Sypou Turci víc a více
do bezedné pokladnice;
a kde najdou děvu kterou,
za přídavek sobě berou. —
Táhnou Turci z dlouhé pouti —
na Balkáně ve zákoutí
hlouček statných sokolíků
čeká vhodna okamžiku.
Oj, Turčíne, vilný kate,
bratrovrahu, renegate!
Těš se, krvolačný cháme,
harač my ti přichystáme!
Táhnou Turci bez starosti;
děvy krásné, peněz dosti,
vše co blaží Moslemína,
vynutili od gaurina.
Táhnou Turci skalinami,
balkánskými lesinami —
ze zákoutí sokolíci:
„Hahej, svatý Sávo!“ všici.
Zavýskali, vyskočili,
Turky mžikem obklopili;
Turci strašně zařvou na to:
„Bismillah! my žrali bláto!“
Handžary a jatagany
tepou mládci Bisurmany;
tepou v levo, tepou v pravo —
ej! to harač, svatý Sávo!