Kahance světlo blouznivě se míhá,
v mém srdci opět starých citů spor;
slyš! dlouhou síní teskně se rozlíhá
divokých vichrů z venku rozhovor!
já k světlu skloním zamyšlené líce,
přes ně se sveze slza vylkaná,
a zjevy divně dál se vznášejíce
mizejí v tmách jak fata morgana.
Tu svůdných žen zřím jarobujné vnady,
tu struna zní, tu zlatá kypí číš —
nadějí klamných rozbořeny hrady,
a bleskem v mraku psáno: zvítězíš!
kahanec zhasnul v divém vichrů letu
jak role žití smutně dohraná,
a mně se zdá, že věčnosť jiných světů
jest vznešené jen fata morgana!