Můj duch se vznášel v letu jindy volném,
teď suchými je kojen vědami,
a místo vánku poesie — bouří
jen vichr prósy mými ňadrami.
Ach, dávno tomu, co mé srdce vřelé
se proměnilo v divou prérii,
se stalo pouští, o níž fantasie
se jako loď o skálu rozbijí.
Ba rozbijí, a přec se nerozbije!
Dnes, lyro, ruším zas tvůj dávný klid
a v úctě svaté ladím struny tvoje:
chci zase jednou žíť!