O dík osudu, že tě mám,
můj bratře milý, drahý;
tys oasou mi v pustině
života mého dráhy.
Ba, chladno by mně, mrazivo
ve smutném bylo žití,
kde vítr vane studený,
zář slunce matně svítí.
Nuž ruce sobě podejme
přes ledových krů spousty,
milostí cizí zhrdejme,
vlastními žijme sousty!
A otevřme si srdce svá,
v nich čítejme své báje,
na místo zvadlých nadějí
vetkněme čerstvé máje.
Utvořme sobě malý svět
v tom pustém, velkém světu,
kde mrznou city v ňadru již
ve prvním ve rozkvětu.