Zahučely řeky, zašuměly bory,
ode skály k skále, k hoře ode hory,
po dolinách, roklích, po lesech a hájích,
po dědinách, městech, po všech vlasti krajích
vanou stesky žalné, kvílí truchlé zpěvy:
„Kdy nám přijde volnosť, kdo nám dráhu zjeví,
bychom k spáse spěli, bídu umořili?
Zjev se, spasiteli, přijď k nám, duchu milý,
sejmi s nás ta pouta, jež nám život hnětou,
zavaň, jara dechu, ať nám luhy zkvětou!
Kde jsi, reku Slávy, Svatopluku slavný?!
Ach, což marně lajem skutek na ohavný,
skutek mrzký vraha, jenž nás v bídě moří?!
Ach, což marně lkáme, volajíce v hoři:
Kdy ta bída zajde, kdy nám přijde spása?
Nepřítel nás hubí, v bezpráví svém jásá!
Kdež ta doba krásná, kdež ta sláva dávná?
Ach, ta krutosť vraha zuří neunavná!
V okovech, hle, úpí apoštol náš drahý:
ach, kdy stihne jednou pomsta naše vrahy?!
Tam, kde Rostislava Tevton zbavil zraku,
tam včil opět Method trpí pouta tlaku.
Kde jsi, reku slávy, milý Svatopluku,
či též snášíš bolnou u zajetí muku?
uvězil tě vrah náš, Karolman ten zrádný?
Ha! tu meče z pochvy, na vraha hrot pádný!
Nesneseme déle, by nás bída hnětla,
pozvedneme metlu, jakouž pomsta spletla,
netrpíme déle v tvrzích našich voje
nepřátel to našich; vzhůru ve vír boje!
Z boje zkvěte sláva, svoboda, již ždáme, –
ne-li, tuť svůj život rádi v oběť dáme.
Svobody si ždáme, poroba ať zhyne, –
k Velehradu vzhůru! pomoz, Hospodine!“
Také zpěvy zněly
po Moravě celé,
a vše mužstvo vstává
v udatnosti smělé:
zbrojí ruce zbraní,
mysl bujarostí,
k Velehradu spěje,
Slavomír kde hostí.
***
„Slavomíru sláva!“
mužstvo provolává.
„Poveď vlasti voje
do krutého boje,
ať vrah mrzký zhyne,
vítězství nám kyne!“
***
Velehradu šeré týnce
slunce mile ozařuje,
v chrámu Páně písně znějí,
Morava tam prozpěvuje.
„Pomiluj ny, Hospodine,
zbav nás naší nuzoty,
zahlaď naše nepřátele,
zachovej nám životy!
Nedej, bychom zahynuli
v jařmu vrahův ukrutných;
pokyň, a hned zmizí pouta
s dětí tvojich stísněných.
Nedej, by nám nepřátelé
Velehrad náš sbořili;
zjev se, slunce, vstane z mdloby
národ slavský unylý!“
Slavomír pak lidu žehná,
bohu lid svůj odporoučí –
a již v čele voje svého.
Lid se s voji v touze loučí. –
***
Zahučely řeky, zašuměly bory,
ode skály k skále, k hoře ode hory,
po dolinách, roklích, po lesech a hájích,
po dědinách, městech, po všech vlasti krajích
vanou plesu šumy, šumí jaré zpěvy:
„Moravičko, jásej, věnce vijte, děvy,
vítězi jdou z boje, porazili vrahy, –
zas jsi volna, vlasti, i náš život drahý!“ –
***
Velehradu šeré týnce
slunce mile ozařuje,
v chrámu Páně písně znějí:
Morava tam prozpěvuje.